Doba post-dubová

I malé město může mít své velké aféry – a jedna taková málem vznikla z několika fotografií pokáceného stromu ve Smetanových sadech, o němž referujeme na jiném místě tohoto čísla.

Katalyzátorem a médiem šíření byla v tomto případě sociální síť Facebook, kde během jediného dne přibyly k fotogalerii desítky komentářů podobného ražení. Většinou se nesly v duchu, že ten, kdo je za kácení zodpovědný, je “hajzl”, “hovado” a nemá to v hlavně v pořádku, že pokácený strom je už vrchol úřední zlovůle a že si z něj beztak někdo z vedení města udělá třeba komodu, do které si bude schovávat úplatky. Když se ani ne o 24 hodin později ukázalo, že skutečnost je trochu jiná a že zdravý pařez nedělá zdravý strom, už málokdo reflektoval svá předchozí naštvaná vyjádření. A to si nemyslím, že by si diskutující nutně museli sypat na hlavu kýbl popele. Tahle již vysvětlená aféra je v zásadě dobrou ukázkou dvojího přístupu, jaký může občan zaujmout ke komunikaci s úřední mocí. Jistě, naštvat se je snadné a každý má právo zvedat si krevní tlak, jak je libo. Ovšem našli se i lidé, kteří si řekli, že každý má nejen právo být naštvaný, ale také se zodpovědných orgánů ptát – v tomto případě na důvody pro kácení, ale platí to obecně téměř pro cokoli. Díky těmto bylo celé nedorozumění vysvětleno ještě o pár hodin dříve, než přinesly zprávy média či oficiální web města. Všechna čest jim. Nejeden vážený analytik tvrdí, že žijeme v post-faktické době. Že prý už není důležité, co jsou objektivní fakta, důležité jsou emoce, v jaké nás dané tvrzení vyvolá, na jejichž základě jsme ochotni tomu uvěřit. Neviděl bych to tak černě – přeci jen, mýtus o zákeřně pokáceném dubu byl vyvrácen během dne aktivitou občanů samotných, což je na druhou stranu pozitivní zpráva. Přesto by mohl sloužit jako určité varování. Úplně stejně, jako u pokáceného dubu, vznikají dezinformace u politických skandálů, teroristických útoků či křivých obvinění – a ty vyvolávají kolikrát emoce ještě silnější, dosah mají širší a následky dramatičtější. Pokud občas odoláme rudému návalu před očima a věnujeme minimální snahu zjišťování či ověřování faktů, možná se nám bude žít i o něco šťastněji. Já si na to vzpomenu pokaždé, když při procházce Smetanovými sady uvidím pařez onoho nešťastně nahnilého dubu.

Zpět