Kdy dostanou šanci nadané děti?

Čápi už jsou pryč a k odletu se pomalu chytají i vlaštovky a jiřičky. Příroda nám tak dává jasně najevo, že léto pomalu, ale jistě končí. S tím se také blíží konec prázdnin a začátek nového školního roku.

V řadě škol okresu proběhly modernizační práce, nakoupily se nové pomůcky a do pedagogických sborů nastoupily nové tváře. Prvňáčci napjatě očekávají novou životní zkušenost a chvála všem kantorům, jejichž děti se těší na společné zářijové setkání s nimi. Pohříchu jich ale moc není a naše školství stále nedokáže vyřešit záhadu, kam se ztrácí prvotní nadšení dětí v průběhu školní docházky. Místo toho jeho úředníky zajímají vykazovaná hlášení a milióny dalších nesmyslů, zatímco dítě se z jejich zřetele tak nějak ztratilo. Tedy ne úplně, jako statistická jednotka má stále důležitější roli. Zejména z hlediska poskytovaných financí, splněných ukazatelů nebo plánovaných úkolů. Přitom pedagogům připadá něco mnohem významnější. Úkol vybrousit z obyčejných kamínků diamanty a poskládat z nich společnost, která jednou bude nositelem dědictví našich předků. Místo nápomoci tomu na ministerstvu školství dělají vše proto, aby práce „brusičů“ byla co nejkomplikovanější a na ty nejlepší drahokamy jim nezbýval čas. Tak se do obyčejných škol v rámci inkluze dostaly děti ze zvláštních škol a učitel to měl všechno zvládnout. Ukázalo se, že to nejde a školy začaly nabírat asistenty k těmto žákům. I přes jejich pomoc nelze rozjet vlak vzdělávání rychleji, než dovolí jeho nejpomalejší vůz a stojí to každoročně miliardy. Pedagogové tak nedělají jen přípravy na hodinu pro běžné žáky, ale i řadu dalších pro všechny děti, kterým vystaví „papír“ pedagogicko-psychologická poradna. Že jich mají ve třídě třeba i několik, řeší ministerstvo školství blahosklonně několika stovkami měsíčně. Tedy v tom lepším případě, když škola zrovna nepotřebuje tyto peníze na něco úplně jiného. Že ve třídě jsou žáci z úplně opačného spektra, z koncepcí ministerstva školství tak nějak vypadlo. Tedy formálně ne, ale ve skutečnosti na ně nemá uštvaný učitel čas. Zatímco děti se zdravotním postižením, specifickými poruchami učení nebo ze sociálně znevýhodněného prostředí mají své asistenty, u nadaných žáků se předpokládá, že to zvládnou za pomoci rodičů tak nějak sami. V lepším případě se je učitel snaží podporovat, v horším mu z takového dítěte tečou nervy, neboť k probírané látce chce další informace nebo si nedejbože dovolí s něčím nesouhlasit. Místo toho, aby učitel takového žáka pochválil, že sleduje jeho výklad a umožnil mu v příští hodině, aby své znalosti prezentoval i ostatním, se většinou dítě dozví, že nemá vyrušovat. To ho od další aktivity odradí a příště raději hodinu „prospí“. A to je škoda. Když to nezvládne školský systém, je třeba hledat cesty jinde a umožnit talentovaným dětem, aby svůj potenciál rozvíjely. A kde jinde by to mělo být více potřebné než na Jesenicku, kde možnosti spolupráce s vyššími školami, odbornými ústavy nebo vědeckými pracovišti jsou mnohem omezenější než ve vnitrozemí.

Zpět