 Javorník - Pamatuji si první pěší túru na Borůvkovou horu. Bylo to z Bílé Vody jistě poctivých 8 kilometrů nahoru v poslední prosincový den. Po cestě jsme zažili trochu zimy, nepohody (holt jak už to tak v zimě bývá), ale nahoře nás kromě bohatého občerstvení v kiosku čekalo i vřelé přijetí tehdejšího provozovatele. Jmenovat není potřeba - každý, kdo na Borůvku chodil pravidelně, si určitě vzpomene na vrcholovou kroniku, bohaté občerstvení, pamětní trika pro nejvěrnější turisty, ale především na osobní přivítání a srdečný přístup. Od té doby jsem tam dlouhá léta chodila sama často - někdy i 3x měsíčně. Zřejmě ale platí pořekadlo, že člověk zjistí, že něco ztratil, až když to nemá. Přirozeným koloběhem se provozovatelé na Borůvkové hoře proměnili - na tom není nic neobvyklého. Jen je škoda, že když tentokrát přijdete nahoru během prázdnin - uprostřed turistické sezóny - tak si můžete na kiosku maximálně přečíst vysmívající se cedulku s nápisem ještě po minulém provozovateli: “Jezte, pijte, po smrti není už žádné potěšení.” Chuť si pak můžete nechat zajít buď výběhem nahoru po schodech na rozhlednu nebo je jistější mít s sebou zásobu namazaných svačinek a pitíček v petkách. V opačném případě je to totiž pro rodinu se třemi malými dětmi, kterým jste nahoře slíbili k obědu klobásku, tak trochu podpásovka. A v dnešní moderní době internetu (kdy stačí v předvečer napsat na webové stránky Borůvkové hory např. “promiňte, ale z důvodu nemoci, nenadálých komplikací, apod. nebude stánek v provozu”), obzvlášť.
/Zveřejněno v JT č.30 dne 30.07.2019/
|
Internetová kavárna a klub Plíživá kontra
